ZBARVENÍ HOLUBA – BARVA RECESIVNÍ ČERVENÁ
Jednou z nejhezčích barev na holubech je bezesporu barva recesivní červená. Přesto, že je velice známá a poměrně běžná na mnohých plemenech, nenachází se všude ve světě tak hojně, jako ve střední Evropě a už vůbec ne na každém plemeni. Je mnoho světově rozšířených plemen, kde úplně chybí. Pro velkou líbivost je neustále vidět snahu přenášet ji na další plemena, jako nyní na kudrnáče, zakrslé voláče atd. K udržení dobré barvy a hlavně pak k jejímu zlepšení se stále vyhledávají ta plemena a jedinci, kteří by pomohli k rychlému a hlavně jistému zdokonalení na plemenech, kde ještě není tak kvalitní. V Kanadě např. moravský pštros př. J. Brandejse dnes pomáhá zlepšit barvu na pávících u B. Pogua a dalších předních světových chovatelů, kde tato barva byla vytvořena teprve nedávno.
Chovatelsky patří mezi nejobtížnější. Jedná se o mutaci, která produkuje rovnoměrné rozprostření pigmentu phaeomelaninu. Název červená zde nevystihuje plně běžné ptačí zbarvení, běžné u papoušků či některých divokých exotických druhů holubů (holub krvavý apod.), kde je zbarvení závislé na lipochromovém pigmentu. Na holubech domácích je toto barvivo obsaženo pouze ve chmýří mláďat, v kůži apod., ne však v peří. Zbarvení peří je hnědočervené, vytvořené na základě melaninu. Tento typ zbarvení produkuje u holubů mnoho mutací, např. všechny bronzové a pohlavně vázanou popelavě červenou (BA). Toto je však úplně jiná forma červené, vytvořená autozomálním (ne pohlavně vázaným) recesivním genem „e“, který je mutací „divokého“ genu „E“ a nemá žádnou jinou alelu. Recesivní červená nemá světlé letky a ocas jako popelavě červená, peří je barevné až do konců brků. Toto zbarvení v homozygotní formě – e//e, kdy gen je na obou aut. chromozomech (a to holuba i holubice), maskuje (je epistatické) barvu jinou, a to např. všechny základní barvy: popelavě červenou, modrou/černou a hnědou. Nezakryje barvu bílou. Vedle barev překrývá též všechny vzorky (pattern – c, +, C, CT) a též plnobarevnost (spread – S). Pod recesivní červenou barvou můžeme tedy mít na jednom jedinci např. barvu černou, která zakrývá kapratost a na druhém chromozomu přenáší třeba bezpruhost. Může tedy existovat šedesát různých genotypů pro recesivní červenou holubici a dvojnásobek pro holuba a to jen co se týká základních barev, vzorku a plnobarevnosti (S). Proto je třeba obtížné odpovědět na otázku: „Co dostanu z modrého a recesivního červeného jedince?“ Odpověď by zněla: „Téměř všechno.“ Při zahrnutí barev, třeba bronzových, které jsou též touto červenou barvou překrývány, je pak počet nespočetný.
Tato barva je geneticky jednoduše recesivní, ale výsledné zbarvení je trochu komplikované. Epistatická – krycí vlastnost je bez účasti dalších genů a to především pro bronzovou barvu neúplná, hlavně na základních barvách. Proto často vídáme namodralé kostrče, ocasy apod., hlavně tam, kde zakrývá barvu modrou, která je nejběžnější. Bývá to především na nově vznikajících rázech, na které se nepodařilo ještě přenést či spojit všechny působící faktory pro tvorbu požadované červené.
Popelavě červená, hnědá a barvy bronzové, spolu s dalšími faktory jako skvrnitá (sooty), temná (dirty) a také rozprostřená (spread – S), zintenzivňují recesivní červenou. Utaženost peří, tedy struktura, bývá ovlivněna též podkladem, který je pod červeným kabátem. Černá (tedy s faktorem – S) mívá lepší vliv než např. modrá. Jasnost a lesklost též usnadňuje přítomnost mastných brk (urease quills) známých např. u červených i žlutých moravských pštrosů. Jsou to nevyvinutá nažloutlá brka nacházející se na bocích holubů u kořene ocasu. Též iridescence „ir“ má vliv především na tón barvy, svit a lesk.
Tato barva maskuje též pohlavně vázané mutace, vybledlou (faded – StF) a almond (St), kdy vytváří téměř červenou při mírné depigmentaci. Tyto geny jsou na pohlavních chromozomech, a proto holubí samci, mající dva tyto geny („čistokrevní“ – homozygotní), jsou světlejší než holubice a mají hezkou růžovou barvu. Holubice jsou nevýrazně červené. Tato rodobarvost je plemenný znak pro plemeno texan a pár těchto holubů bylo mnou dovezeno již na Evropskou výstavu v Brně 1998. Přesto, že jsem informoval ředitele výstavy o této, v tehdejší době vzácnosti, o co se jedná, holubi byli vyloučeni pro nestandardní barvu a byli zcela bez povšimnutí přehlédnuti. Nemyslím si, že by snad dnes byli posouzeni jinak.
Výsledkem u mandlové je pak barva DeRoy. S věkem se zde mění též skvrnitost i intenzita zbarvení. Při tvorbě mandlové se nejlepších výsledků dosahuje, když recesivní červená je v heterozygotním stavu, tedy gen „e“ je jen na jednom chromozomu. Jsou též barvy, které tato barva zakrýt nedovede. Je to např. dominantní opálová, toy ztencil a orientální ztencil. Proto máme holuby bělopruhé, šupkaté apod. Barvu mléčnou (milky – my//my) barví na růžovou, v kombinaci s grizzly (G) potlačí tento gen a výsledkem je kresba tygří, stříkaná (tiger, mottle). Tato mutace, která má mnoho podob, má vliv na produkci phaeomelaninu či „dopravě“ pigmentu do vyvíjejícího se peří. Tato slabost pigmentu umožňuje např. umělou tvorbu české čejky kropenky vytrháváním peří. Přirozenou cestou za pomoci genu „s“ je známé bělení u plemen běloštítných bubláků a rejdičů v červené a žluté barvě. Bývá též pravděpodobně vázaná s bělohlavou kresbou mnicha.
Rozředěná forma + červené je barva žlutá (d, e//e), kde pak vytváří barvu zlatou a redukovaná (r, e//e) je bledě žlutá. Tyto geny jsou pohlavně vázány a nejsou tedy na autozomálním chromozomu jako gen „e“, ale na chromozomu „X“. Nové kombinace a též nově objevené geny jako „extrémní rozředěná“, amber, ecru mají též zajímavý a hezký efekt.
Recesivní červená barva bývá někdy mylně zaměňována za barvy jiné, jí vzhledem podobné. Běžný případ je stále např. u anglického voláče, pávíka štítníka, ale především pak u plemen méně chovaných, jako třeba holub libanonský. Ten je popelavě červený s tmavě kapratou kresbou a toy ztenčil bronzovou. Protože u recesivní červené se jedná o gen recesivní, neměla by se barva u heterozygotního jedince „+//e“ nijak ukazovat. Přesto například u bronzových barev, popelavě červené, mandlové apod. zintenzivňuje původní barvu a má též vliv na sytost i lesk barvy černé, a to pozitivní i negativní.
Studie červené barvy na holubech má dlouhou tradici. Jedním z prvních byl Ch. Darwin, který již roku 1968 publikoval první výsledky. Christie a Wriedt (1923) určili znak „r“, které bylo změněno Metzelaarem (1926) na současné „e“. Kvidera (1982) určil gen „Ws“ pro běloštítou kresbu na rec. červené. Dále to byli v Americe Cole, Kelley, Hollander, Gibbon a Quinn, kteří se významně podíleli na jejím poznání.
Šlechtění této barvy do vytyčené představy chovatelů a její dokonalosti je tvrdým oříškem. Pro její nestálost, komplikovanost a citlivost představuje jeden z absolutních vrcholů šlechtitelské práce holubáře. Vyžaduje dlouholetou zkušenost, vytrvalost a především znalost všech možných komponentů, které jsou v procesu jejího tvoření zahrnuty. Výsledek, kterým je čistá, nádherná, lesklá teplá barva je pak korunou úspěchu holubáře a předmětem obdivu ostatních odborníků i prostých laiků.
V mém holubářském životě jsem sjezdil několik kontinentů a viděl mnoho výstav i chovů a tedy i plemen ve všech možných podobách a mohu s jistotou uvést, že co se týče barvy, nejhezčí červená barva v kombinaci s leskem, existuje na dvou českých plemenech. Jsou jimi moravský pštros a český stavák. Výsledek je o to impozantnější, že se jedná navíc o dvě typově rozdílná plemena. To svědčí o velkém chovatelském umu českých chovatelů. Jsou-li holubi v dobrém typu a kondici, jejich barva a lesk je pak povýší nad všechna podobná plemena ostatní.
V souvislosti s těmito plemeny, a to nejen jako český chovatel a jejich obdivovatel, nemohu přehlédnout několik důležitých věcí s nimi spojených. Podíváme-li se na tato dvě plemena, mající tak obtížnou barvu šlechtění, navíc v nadstandardní kvalitě, která je ve světě tak ceněna a obdivována, blíže, musí se každý zarazit, v jaké situaci se obě tato plemena nachází. Proč se, z pohledu zahraničního holubáře, chovají prakticky jen lokálně, proč se náš pštros nachází v jiné podobě hned za hranicemi a jde jinou cestou, proč náš tak pěkný stavák změnil standard a udělal velký krok zpět a ne dopředu, je asi záhadou pro toho, kdo nezná situaci přímo v Česku a tamní vrcholné chovatelské organizaci. Existující problém dokazuje mizivé zastoupení českých chovatelů na minulé největší výstavě v Norimberku a hlavně pak na Evropské výstavě v Lipsku, kde např. i posouzení, které má vést k zušlechtění plemene a být v souladu s českým vzorníkem, bylo u moravského pštrosa problematické. Když už se čeští chovatelé plně nezúčastnili, proč alespoň naši zástupci neuvedli vzešlé problémy na správnou kolej? Vždyť to byla jedinečná a možná jediná šance řešit úspěšně vše právě tam, kde se něco děje, aby se to neopakovalo! Jak důsledně je tedy prováděna práce našich zástupců?
Rozdílnost mezi pštrosy v Česku a v Německu viděli v minulém roce i australští chovatelé, kterým se pštros velmi líbil, především černý šupkatý a červený. Pro jeho rozdílnost, a jak řekli nejasnost v šlechtění, upustili od jeho dovozu. Já chci jen připomenout, že do Ameriky by šel ten z Německa a to jen z toho prostého důvodu, že se tam jezdí na velké výstavy a mají k němu tedy bližší možnost.
Propagace českých plemen (a je jich celá řada), jak situace jednoznačně potvrzuje, především pak předvedení a obhájení jejich vyšlechtění, tedy prokázat vůbec jejich existenci, byla trestuhodně zanedbána již v době, kdy byla prvně dána v r. 1989 možnost to po letech temna toho docílit. Do Evropy v té době vkročili pyšně jen naši zástupci. A to s prázdnýma rukama, vlastně přenoskami, neboť naše holuby nechali doma, kde jsou dodnes. Přesto, že viděli, kam např. šlechtění staváka v zahraničí spěje, nechali to být, asi jim na něm nezáleželo. Říkám staváka, přesto že ho jmenují i u sousedů jinak. Ale proč? Třeba v Americe jsem dokázal, a to sám, jeho přejmenování a dát mu původní název stavák. Původ a též standard byl přece český, shodný navíc s našim (!) a též tak plně uznáván i v zahraničí, což plně usnadňovalo situaci.
Z těchto faktů plynulo jediné logické řešení. Stačilo klub dobře informovat a hlavně dát mu možnost zastoupení v zahraničí na některé důležité akci, kterých bylo a je mnoho a jeho přijaté řešení pak plně obhajovat a prosadit v Evropě českou verzi! V podstatě se jednalo pouze o to uvést český speciální klub do evropského dění a společně s ním tvrdě bouchnout do stolu a říci: Je to náš holub, a jaký bude, určíme my! Jestliže liknavost, lhostejnost či jen neschopnost našich zástupců to udělat nepřinášela úspěch, bylo povinností všech chovatelů nalézt takové zástupce, kteří by to dokázali. Aby se pak alespoň nějak český stavák zachránil a nezmizel jako české plemeno (rozuměj to, které bude vedeno v šlechtění českým klubem) ze světa. Místo toho se hledala náhradní a já říkám nešťastná varianta s jeho uznáním v odlišné podobě (jinak to nešlo). Byl podán návrh, kde se doufalo, že se časem (a to brzo) bude měnit k lepšímu a to alespoň k tomu, co už v našich chovech bylo! Tato představa byla naivní, protože by se dospělo brzo k tomu, že oba standardy by byly opět stejné, pokud by německý nešel dál. K tomu byly přidány další maličkosti v neprospěch dokonalosti staváka a výsledek je takový, jaký je.
Myslím, že klub udělal chybu a unáhlil se s požadavkem uznání v této podobě. Marně se hledala spolupráce se svazem, zaviněna většinou mnohými osobními půtkami, místo toho, aby se hledalo důstojné řešení pro toho nejdůležitějšího – českého staváka. Předešlý standard byl pokročilejší a též plně splňoval požadavky a cíle českých chovatelů. Jak již některý chovatel řekl: Se soudobým se dá žít. Ano dá, ale mizerně. Uvedu příklad. Přijde posuzovatel, který mimo klub (především pak zahraniční) a vystavovatel (a to především pokročilý s lepším typem) se musí bát, aby se holub nepostavil trochu vzpříma přes 45 stupňů, aby ho nevyloučil. Upřímně řečeno, nechtěl bych být v kůži tohoto posuzovatele ani minutu, standard se musí dodržovat. Jak se ale žije stavákovi samotnému, který vypadá, jako by nesl těžkou traverzu a nemohl se narovnat, netušíme.
Že nejsem daleko od pravdy, dokazuje počet vystavených staváků na minulé evropské výstavě, která byla navíc velice blízko a na Čechům dobře známém místě z let předešlých. Proč nevykročili v plné síle a s novým standardem na prkna, která znamenají v daných podmínkách holubářský svět? Moje odpověď je ta, že se báli, že dobří staváci nebudou odpovídat novému standardu a že budou podhodnoceni, když budou správně hodnoceni. A to by se též stalo především u zahraničních posuzovatelů. Naděje se dělá pro Evropskou výstavu v Nitře, kde se očekává víc domácích posuzovatelů, kteří to už nějak „s citem“ udělají. Diskutuji toto často s mnohými chovateli v zahraničí a výsledek je jediný. Čeští holubi se budou líbit, ale budou se šlechtit podle dnes „německého“ standardu. Standardu, který byl vytvořen českými chovateli v souladu s vývojem staváka a doby, která to tak vyžadovala. Byl to přirozený vývoj, který předvídali a přáli si i naši předkové, samozřejmě při zachování všech jeho typických vlastností.
Tak, jak jsem již v minulosti upozornil, ještě než se nový standard uznal, tento krok zpět, jinak se to nedá nazvat, a dokazuje to i snaha klubu měnit k lepšímu, uzavřel českému staváku cestu do světa a způsobil též stagnaci doma. Do světa se bude stále více dostávat líbivější a modernější Stelle, zvláště nyní, kdy němečtí chovatelé nemusí brát na české připomínky žádný ohled.
Různé výmluvy, např. na zákaz nafukování apod. nemohou mít žádnou váhu, protože každý vyspělý chovatel ví, že se s nafukováním daleko jít nedá a za hranice už vůbec ne. Opět tedy jen zakrývání dalších a vážnějších důvodů, z kterých plyne jedině nespokojenost s výsledky a kvalitou práce vedení svazu pro chovatele.
Nespokojenost s vedením svazu je všeobecná. Pošťáčkáři odešli, založil se jiný holubářský klub, právě se rozdělil klub brňáčkářů atd. atd. Neví se, co s českým bublákem, čejkou – vždyť nejsou ani na seznamu EE (!), kde není ani nádherný, ve světě obdivovaný rejdič! A to nemluvím o vzornících, které jsou v tzv. evropském standartu. Tam není ani tak výjimečná ostravská bagdeta, kde není pochyb o jejím původu, česká a moravská bagdeta, rakovnický kotrlák apod. To, že kluby si musí najít svoji vlastní cestu, jak prosadit své plemeno v zahraničí, ukazuje příklad rakovnického kotrláka, kde přeložený standard byl prostřednictvím Ing. F. Slepičky předán osobně letos v lednu k zařazení a uveřejnění po tom, kdy to odpovědní činitelé po létech placení nedovedli zařídit.
Toto není jediný příklad. Situace s dalšími českými plemeny je obdobná. Aktuální je třeba pštros, kde se hledá viník u chovatele, který pro rozšíření pštrosů a káníků udělal daleko více, než celé vedení svazu. Zkrátka, příčiny této neblahé situace a nezdravé atmosféry jsou viditelné a známé. Divím se jen chovatelům, kteří se svým liknavým postojem tuto situaci vlastně podporují a nehledají radikální změnu, která snad ještě může něco zachránit. Myslím, že naši krásní holubi, a to nejen v červené barvě, si lepší postavení vskutku zaslouží. Jak bychom se pak mohli podívat do očí těm chovatelům, od kterých jsme tu chovatelskou štafetu převzali?
JAROSLAV ŠINDELÁŘ
Literatura:
J. Quinn: „An introdustion to Pigeon Science“,
W. Hollander: „Origins and Excursion in Pigeon Gentics“,
L. Gibbon: „Genetics of Pigeons“
|